KONEC

7. července 2016 v 11:40 | Rylandia
Jenom stručně. Už dlouho jsem nepřidala žádný článek a asi ani dlouho nepřidám. Možná se sem vrátím, nevím, ale jakákoliv duše sem ještě někdy zavítá, ber prosím, na vědomí, že se tu už nic moc dít nebude. Vím, že tento blog byl úspěšný, tři články na hlavní stránce je dost, ale moje tvorba se přesunula na můj facebookový profil, kde mám stabilní obecenstvo a okamžitý feedback. To je pro mě důležité. Důležitější, než zaprášená stránka, ketrou musím každým článkem znovu pracně křísit.
Události měsíců duben - květen - červen, o kterých zasvěcené osoby ví a jež výrazně ovlivnily moji tvorbu všechno jen podtrhují.
Nakonec nezbývá než se omluvit a poděkovat. Takže promiňte a děkuju vám, snad někdy naviděnou,
-R.

(terez.sumpikova@seznam.cz - kdykoliv, cokoliv.)
 

Jak přežít

7. května 2016 v 18:00 | Rylandia |  Téma týdne
Ve slunečných dnech, jako je třeba dneska, slunko vrhá skrz okna na můj koberec svítivý obdélník. Když si toho všimnu, nadšeně spadnu z postele a doplazím se až na toto zářivé místo. Následně poskládám svoje tělo do té nejnepřirozenější a nejnepohodlnější polohy, takže vypadám jako ropucha po pádu z jedenáctého patra. Hlavní ale je, že se vtěsnám do světelného obdélníku. Jsem v tom takový profík, že mi do stínu nepřečuhuje ani centimetr mojí osoby, a to je, myslím, úctyhodné, vezmeme-li v potaz, že jsem hrozně vysoká a značně neskladná osoba. Další minuty ležím na koberci a blaženě chytám všechny sluneční paprsky. Hraju si na solární panel a zároveň tak trochu fotosyntetizuju. Neuvěřitelný, jak si v takových chvílích připadám produktivní! Měla by se za to udílet nějaká krutopřísná cena.

Na chemii máme hrozně fajn paní profesorku. Velice mi připomíná velrybu. A velryby jsou fajn. Teda jsem ještě nepotkala člověka, kterej by neměl rád velryby. Ona se pohybuje těžkopádně, ale přece tak nějak ladně - jako velryba. Já jsem sice žádnou velrybu nikdy neviděla - ale myslím, že takhle se velryby pohybujou. Když si sedne za katedru, tak se najednou změní v sovu. Sovy dokážou hustě civět. A ony třeba civí bez hnutí někam na východ nebo na západ několik minut v kuse. Neše paní profesorka to umí taky. Moc se v chemii neučíme. Od toho máme starší spolužáky, kteří látku umí od ještě starších spolužáků. I když vlastně někteří jedinci v mé třídě mají bazva superschopnost, že si dokážou psát a dokonce pochopit výklad této paní profesorky, ale to jsou myslím nějací mutanti od nějakýho genetikou posedlýho strejdy. ...Jak dojde na písemku z chemie, tak to všichni v klidu napíšou z učebnic a z mobilu, poněvadž učitelka sovuje a takový podvádění nevidí. Hodina končí tak, že jsou všichni šťastní.

Tiskárny jsou živý bytosti. Vím to. No aspoň ta naše živá je. Jmenuje se Minolta a je stará jako trilobiti a loděnky a tak většinu času prospí. Když ji potřebuju, musím ji vzbudit tím, že do ní šťouchnu, až to v ní lupne a to ona se hned naštvaně rozvrčí a rozchrchlá. Dělá jí problém papat papíry (chudák by potřebovala protézu) a plete si, co na ně má vlastně vytisknout. Vím na sto dva procent, že má alzhajmra a sklerózu. A to jsou ošklivý a nebezpečný choroby. Když jí například přeskočí ozubený kolečko, začně tisknout jako pominutá, a to i když jí dojdou papíry. To pak snad tiskne sebe. Tento problém se většinou řeší násilím, protože - nevím proč - ještě nevynalezli léky pro senilní tiskárny. A nejsou ani doktoři pro tiskárny. Asi napíšu otevřený dopis panu prezidentovi. Bude otevřený, protože nevím, kde je na dopisech klika a tak je nemám jak zavřít.

Když jsem byla mladší, měla jsem ve skříni výtah. Opravdu. Nebyl to obyčejný výtah. Měl křivá tlačítka z nálepek popsaná vlnkama, protože mladší lidi ještě neumí psát. I přes to jsem ale věděla, kam mě která nálepka (tlačítko) vyveze. Mívala jsem tlačítko "K babičce", "Do sklepa", "Do Narnie", "Ven" a ještě jedno variabilní tlačítko, které mě zavezlo vždycky tam, kam jsem zrovna potřebovala vzhledem ke hře, kterou jsem zrovna hrála. Problémem byli spolujezdci. Kabáty a šaty a košile totiž jakoby MUSELY furt někam cestovat. Štvalo mě to, poněvadž zabíraly moc místa a utiskovaly mě. Nevím proč, ale dnes nerada jezdím výtahem. Když nemusím, jdu po schodech. Nemám ráda ten pocit v břiše, když výtah zabere a jede nahoru. Nemám ráda ten stísněný prostor. MŮJ výtah býval tisíckrát lepší. I s těma košilema.

Úplně slyším, jak se vztekáte, že tohle není žádnej návod na to, jak přežít. Chci jen říct, že je úplně v pohodě se vztekat, smát, mít skvělou náladu, být smutný, bát se, nudit se, nebo být naštvaný, zmatený, zamilovaný, unavený i v úplně neutrální náladě. Protože některý věci jsou nepochopitelný. A nemusíme se je snažit pochopit.

Tůdle mamlasové.
AVE JÁ.
https://hackpad-attachments.s3.amazonaws.com/hackpad.com_mfHqTliPqMk_p.17594_1430043971624_giphy%20(45).gif


Hudební trampoty

29. dubna 2016 v 18:44 | Rylandia |  Výpisky
Mám ráda hudbu ze stejnýho důvodu, jako snad každej člověk na světě. A co obdivuju, sou lidi, kteří hudbu produkujou. Poněvadž já nemám žádný cit pro rytmus, hlasitost a čistotu zvuku. Když byste přede mě položili notový zápis písně, budu na to hledět stejně jako na čínskou poezii přeloženou do portugalštiny. A běda těm, kteří po mě chtějí, abych zpívala. Je to totiž jedna z opravdu mála věcí, která mi nejde, a tentokrát to opravdu není falešná skromnost (která je mimochodem pěkně pokrytecká, a proto ji taky neprovozuju)

Poprvé jsem se s hudebními nástroji setkala ve školce. Když v mimořádných chvílích naše paní učitelka pocítila, že zase nabyla dost duševní rovnováhy, vytáhla hudební nástroje, čímž (asi vědomě) tuto rovnováhu opět kompletně zavraždila. Mezi školkové hudební nástroje řadíme v prvě řadě dřívka, která se musela držet pěkně divným a nepohodlným způsobem, aby vydávala ten správný zvuk. Stejnak se to nikdy nikomu nepovedlo chytnout dobře, takže z dřívek už nebyl hudební nástroj, nýbrž zbraň. A nervy paní učitelky se otřásaly. Dalším typickým nástrojem byly činely, který nikdy nikdo nechtěl, protože hrát na ně se rovnalo neskutečné nudě. Mezi oblíbenější se řadil triangl, protože se dal rozezvučet opravdu hlasitě, o což nám, malým, nevinným dětem samozřejmě šlo. Titul nejoblíbenější nástroj však trvale držel bubínek, protože prostě bum bam dus bemm plác ratatatata pff dumm.

Když mně bylo asi tak osm nebo devět let, jezdila jsem se do vedlejší vesnice do ZUŠky učit hrát na flétnu ovčáky čtveráky, běžela ovečka, skákal pes a černé oči jdětě spát. Celkem mě to bavilo, i když už si to teď moc nevybavuju. Jenom si vybavuju, že si taťka přál, ať pak přestoupím z flétny na saxofon, jenže já chtěla hrát na trumpetu, protože mi tenkrát trumpeta připadala jako úplně nejvíc krutopřísnej cool bezva nástroj pro úplně nejvíc lidi. Pff, nějakej saxofon. Pff, nějakej jazz(yk). Já chci trumpetu. Chodila bych po vsi a vytrubovala. A pak by mě pan starosta jmenoval ponocným a troubila bych vesele ještě víc. Trumpeta je prostě srdeční záležitost.

Když jsem chodila do třetí třídy, tedy druhým rokem na fléntu, rázem se všecko změnilo. Totiž my jsme první rok měli na nauku (což byla zábavná hodina, kdy nás paní učitelka stále dokola učila kreslit houslový klíč (do teď nevím, kde je v houslích zámek a proč se vůbec zamykají) hrozně milou paní učitelku, jenomže ona byla tak milá, že se do ní zamiloval nějaký pán a vzal si ji, a ona pak s ním čekala děcko, takže už musela být milá na toho manžela a hlavně na to děcko, protože to děcka vyžadujou, a na nás pak už bohužel nezbylo. No a tak mi ten druhý rok přidělili strašlivého pana učitele. Byl vysoký, měl huňaté obočí a já z něj měla hrozitánský strach. Navíc mě strčili do třídy s osmákama a deváťákama, a z těch jsem měla strach ještě víc. Nikoho jsem neznala a ty veliké děti mi přišly neskutečně nebezpečné, a to i přes to, že se na mě vždy usmívaly a že mi říkaly, že jsem roztomilá. Tak jsem teda vždycky jen seděla v rohu třídy v nestabilní lavici a klepala se strachy, kdy už to konečně skončí. Přestala jsem ráda jezdit na flétnu a od rodičů si vydupala, že další rok nemusím. Místo toho mě strčili na výtvarku, ale to už je jiný příběh.

Nikdy jsem se tedy nenaučila na nic pořádně hrát. Když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se, a když mi bylo třináct, nalezla jsem na půdě nějaký starý divný nástroj s klávesama, kde se musí šlapat na pedály, aby vůbec vydal nějaký zvuk. A když už ta krabice nějaký zvuk ze slitování vyloudí, podobá se to skřeku týrání koček. Nicméně, já jsem se v té době těžce nudila, a tak jsem si tam chodila hrát. Vůbec jsem těm bílým a černým dlouhým pseudotlačítkám nerozuměla, a když jsem chtěla zahrát nějakou skladbu, mačkala jsem jednotlivé klávesy, dokud jsem nenašla tu správnou, která tam měla znít a tón po tónu jsem po paměti složila celou píseň. Doteď jich umím několik. ...Problém byl v tom, že ta křápotina je tak ošklivě rozladěná, že to, co zní (jakž takž) dobře tam, to zní pěkně falešně na jakémkoliv jiném klávesovém nástroji (Ach jo).

Po nástupu na internát jsem se dostala do společnosti, kde každý na něco hraje (minimálně na ty nervy). Pokud procházíte chodbou tohoto internátu, každý pokoj zní jinak. Někde bydlí houslistky, jinde flétnistky, velice oblíbená (na chlapeckém patře) je pak harmonika. Jedna moje spolubydlící hraje odmalička na flétnu a ta druhá bezvadně na kytaru a od té doby, co jsme spolu na pokoji, se obě od té druhé něco naučily, takže obě zvládají kytaru a flétnu. A když hrají, já jen tiše sedím a poslouchám, protože kdo nic nedělá, nic nepokazí a jak jsem psala, mám hudbu ráda.

Když je správné postavení hvězd nebo já nevímco, prostě když je ta správná nálada, tak s jednou z těch spolubydlících zpívám. To jsou ty vzácné chvíle, kdy je mi jedno, že zpívat neumím a že tím nenávratně poškozuju sluch všech okolo. Prostě si spolu halekáme na pokoji takové ty valašské halekací písně a je nám fajn.

Včera mě tahle spolubydlící naučila zahrát na kytaru jednu krátkou a jednoduchou, ale za to moc hezkou melodii. I když mě z toho bolí prsty, líbí se mi to. Tak třeba...


A vy? Na kolik nástrojů umíte hrát? Jak to máte se zpíváním? Jak hudba ovlivňuje váš život?
 


Kterak jsem se vsadila

11. března 2016 v 18:50 | Rylandia |  Téma týdne
Existují sázky dobré a špatné. Dobrá sázka je zpravidla taková, kde máte jisté, že vyhrajete. Například když se vsadíte s beznohým kamarádem, že vyskočíte výš jak on.

Existují sázkaři dobří a špatní. Ti dobří si sází jen na smysluplné věci, například na to, že nenaučí slimáka jezdit na kole a u toho zpívat státní hymnu. Ti špatní jsou takoví lidé, kterým když řeknete "o dvacet že neoblízneš chodník", tak chodník oblíznou a to aj když ví, že z toho pak chytí třeba tuberkulózu. Tito špatní sázkaři se ještě dělí na chytré, kteří na takové hovadiny přistupují pouze z čistého pudu pobavit ostatní a konečně na hloupé sázkaře, kteří takové věci dělají, protože jejich mentální vyspělost jim pravděpodobně říká, že olíznout chodník je moc moc chytrá věc. Já patřím mezi sázkaře špatné, ale chytré. (ehm, přirozeně) Sázky zpravidla nevyhrávám, ale aspoň si je pořádně užiju. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.

Začalo to čtyřnásobnou oslavou narozenin, kde se slezla celá legie lidí. A na každé oslavě je samozřejmě povětšinou dostatek tekutin. Teď už si říkáte, že je vám to jasné. Opila jsem se s někým a pak jsme se společně vsadili o nějakou nezajímavou a prachbídnou věc. Ale to se mýlíte. Jednak nepiju a jednak při uzavření sázky jsme já i Adam byli kompletně při smyslech.

Mám takový zvyk, že na internátě ve společné jídelně sem tam někomu vypiju jeho čaj přímo před nosem. Tyto oběti pak nasadí dokonale zmatený pohled, což vede samozřejmě k mému, ač zlomyslnému, tak královskému pobavení. No a to ráno po oslavě jsme si tak seděli s již výše zmíněným Adamem u stolu a dojídali a dopíjeli zbytky z noční slávy, když jsem chňapla prackou po jeho kofole, a než stihl doříct čtvrtou nadávku, měla jsem celý obsah v sobě. No a poněvadž je Adam správně bláznivý hoch, přistoupil na můj návrh vsadit se, že kdo za týden vypije více lidem na intru jejich pití. Slovo dalo slovo a rozešli jsme se z místa oslavy nadšení z našeho nového vynálezu. Já si doma pěkně pilovala techniku, neboť u tohoto sportu je důležitá nejen výdrž a chuť k pití, ale také umění zasmát se postiženému člověku až POTOM, co mu jeho nápoj zabavíte navždy.

Adam chodí na stejnou školu jako já a taky bydlí na stejném intru. Na internátě zná každý každého, a tak jsme už v pondělí ráno po celou hodinu, kdy se chodí na snídani číhali u stolů, a kdykoliv se oběvil někdo, koho jsme znali, přiklusali jsme k němu, vypili mu čaj a požádali jej o podpis (aby se nepodvádělo) Adam byl v této věci nutně podotknout zdatnější, protože když jsme oba přiběhli k jednomu člověku zároveň, většinou mu díky fyzické převaze pití vypil on a ne já. Tudíž dostal bod on. Dokonce se mu podařilo vypít mně MŮJ čaj, což platilo za tři body.

Jídelnu po ránu jsem tedy opouštěla se žbluňkajícím pocitem v břiše, značně nasupená. Moje skóre činilo 14 a Adamovo 20 vypitých čajů.

Škola byla utrpením, neboť jsem každou chvíli odskakovala na záchod, a to dokonce i ve fyzice, kde se v hodině nikdo neodváží WC ani okrajově zmínit. K obědu jsem vypila pití několika spolužákům, ale bylo to žalostně málo, páč nikdo neměl žízeň. Dorovnala jsem na ale 20, mezitím co... Adamovo skóre už dosahovalo astronomických rozměrů.

Oběd jsem ani nesnědla, protože jsem měla břicho plné vody. Vylíhly se mi v něm rybičky a celé odpoledne jsem poslouchala, jak si z mého žaludku vytvořily aquapark. Naštvaně sem seděla na pokoji, teď už rudá vzteky, jednak proto, že Adam stále trůnil na prvním místě a taky proto, že mu z tolika tekutin nebylo blivno ani trošku.

Na večeři vše vrcholilo. Běhali jsme od člověka k člověku, a kdosi mi dokonce vražedným čajem polil můj papír s podpisama. Postupně jsem cítila, že mám dost, ale to bych to nebyla já, abych se vzdala, zatímco Adam si tam bumbá čajíček jedna radost. Mlela jsem doopravdicky z posledního, a když jsem vyprázdnila hrnek Vaška z céčka, nastavila jsem kurz nejbližší záchod.

Tam jsem vyzvracela vodu a najednou mi bylo ukrutně špatně. Vrátila jsem se do jídelny s tím, že to vzdávám. Adam se mi děsně smál, a kdyby mi bylo trochu líp, tak ho strčim do toho rybníka, co sem měla místo žaludku. Na pokoji jsem poklelka před kýblem a každou chvíli ze mě teklo jako z kohoutku. Cítila jsem, jak se blíží konec mého života, a pomalu jsem si připravovala závěť. Pořád jsem opakovala spolubydlícím, že je mám moc ráda, a ať si to Adam neviní až umřu, a že chci modrobíle pruhovanou rakev a na náhrobek ,,Já vám to říkala!" a tak všelijak podobně.

Minuty míjely a nic se nedělo, žádnej tunel ani světlo na jeho konci. Přišla paní vychovatelka a po podrobné analýze mě ujistila, že to přežiju. Lidi, jak já skákala radostí! Moc dobrý nápad to nebyl, protože skákání vedlo k evoluci ryb v mém břiše v zelené žabičky. Tak mi tedy bylo zase zle, ale já byla moc šťastná, že to přežiju. Slíbila jsem, že udělám cokoliv, jen když se dožiju zítřka. A tak mi spolubydlící navrhly, jestli si nechci vzít na starost celý čtvrteční úklid. A já husa to přirozeně přijmula.

Se sázkou jsme tedy skončili už v pondělí. Adam vyhrál. Tomu mizerovi ale nebylo ani malinko špatně, a to vypil celkem kolem 15 litrů vody za celý den. Já vypila 6 litrů a málem jsem z toho umřela. A vodou se dá fakticky otrávit.

Tahle naše sázka se stala hitem týdne, a na intru o tom věděl úplně každý. Cítila jsem se skoro jako celebrita.

Jaké z toho plyne ponaučení? Sázky jsou zábavné, ale dá se na ně umřít. To se nevyplatí. Díky sázkám taky ale můžete získat podobně šílené kamarády, jako jste vy sami - a to se vyplatí! Adamovi patří moje uznání a slib, že si dáme někdy odvetu (ovšem s jinou výzvou).

A o co jsme se vůbec vsadili? O nic...

Dveře dokořán

5. března 2016 v 11:24 | Rylandia |  Téma týdne
Můj pokoj je veřejný místo. V žebříčku návštěvnosti pokojů v našem bytě je trvale ve vedení. Často se v něm konají výstavy, poutě a další jiný akce. V podstatě v něm pořád někdo je.


Chyba v metriksu

23. ledna 2016 v 14:39 | Rylandia |  Téma týdne
To si tak mašírujete sem a tam někde po kanálech, a najednou vidíte něco, co do toho kanálu vůbec, ale vůbec nepatří (třeba školní uklízečka (teda ta vlastně jo, tak teda třeba basketballový míč v plné zbroji, nebo tak něco.)) U nás se tomu říká "chyba v matrixu". Většina lidí tohoto století má pro tyto případy vyvinutý nový instinkt - totiž vytáhnout mobil a takovou nějakou nesrovnalost si pěkně umělecky vyfotit. Pořízenou fotku potom většinou pověsí na internet s popiskem, ze kterého každý umře smíchy. Tak to prostě chodí.

Ani já nejsem vyjímkou. Včera jsem si po velice náročném (věřte mi) dni večer šla ještě společensky zakonzervovat na náš školní ples, ze kterého jsem se na internát vracela kolem druhé hodiny ranní dnešního dne. A jelikož jsme museli vyklidit pole do osmi ráno, naspala jsem si krásné tři hodiny a brzy ráno jsem si už vykračovala na nádraží, abych se dostala domů ještě před obědem.

Zatímco jsme vyhlíželi vlak, naše zraky upoutal zvláštní jev na obzoru podivně manévrujícího letadla, jež jsme si nedokázali rozumně vysvětlit... Tedy až do teď. Vytvořila jsem na to dokonce celý referát, tak bych si prosila potlesk!!!

(sorry za kvalitu fotky, snad tam půjde vidět aspoň něco)

Vánoční tentononc

19. prosince 2015 v 23:20 | Rylandia |  Malůvky
Páč já sem zrovna moc své tvorby nepublikuju, tak jsem se rozhodla Vánoce na blogu oslavit svým vánočním pseudodílem...
Totiž to, co já provádím s gimpem není ani grafika, ani koláž, ani dealing drog, to je prostě pseudotvorba.

Tak já jen, že moje vesmírná mise C.A.T. (Cat Astronaut Trip) nese své první ovoce. V popředí fotky můžete vidět Mourka Skočpomyše a Micku Vrňavou, slavné objevitele planety RY 387 aneb "Vánoční planety"!

Přeju hezký Vánoce.


Jak se dobře připravit na Vánoce

12. prosince 2015 v 14:29 | Rylandia |  Výpisky
Samozřejmě, že se jedná o nemožný a děsivě náročný úkol. Ovšem pokud jste (jako já) inteligentní osoby, možná se vám i podaří se dostatečně připravit na onen den, kdy Ježíšek, Děda mráz, Santa Claus a Ožralá kometa či další vánoční havěť o které ještě nevíme (a jíž stejně kraluje Ježíšek), rozhodne "rozdávat dětem dárky". Samozřejmě, že to vůbec není pravda. Zatímco Vánoční havěť si spokojeně chrápe někde v teple, VY musíte rozdávat dárky a trmácet se nacpanými zmrznutými vánočními trhy, a nasávat rádoby "vánoční" vůni punče, ze které se vám dělá blivajz.

Nevím jak vy, ale třeba já jsem kompletně zbankrotovaná. Možná kvůli Irsku, možná kvůli tomu, že neumím spořit peníze a možná kvůli tomu, že hlad na internátě je silnější než vidina předstírané radosti z vašich dárků.

A to se dostáváme k dalšímu bodu, totiž k umění vybírat dárky. Někdo na to má prostě šestý smysl v pravém kotníku, a někdo se jen nešťastně přebírá hromadou zboží, snažíc se nalézt dárek, jež by potěšil jinak velmi náročné příjemce.

Takže tu máme dva problémy: Kde sehnat peníze na dárky a jaké dárky kupovat? No, a jelikož já sama to nevím, tak vám s tím nepomůžu. Ha ha ha, hezký článek, nashledanou.

... Dobře dobře. Abyste věděli, mám jednu skvělou schopnost, a to udělat z ničeho něco. Třeba při zkoušení z dějepisu. Třeba nevím absolutně nic, ale jak se mě učitelka na něco zeptá, začnu s otázkou pracovat a prakticky jen okecávat to, co mi otázkou už nastínila.
Například: - ,,Kdo byl egyptský král Amenhotep II.?"
-,,No, to byl král, který žil v egyptě a za své dynastie se velice proslavil..."

Jakmile tohle zvládnete, stačí už jen povídat o věcech, co králové obvykle dělají - totiž dobývají, staví nebo vyjednávají. Pokud jste se na učivo někdy předtím ještě stihli mrknout, tak se vám za pochodu vybaví i takové ty detaily, jakože oženil svou dceru s tím a tím a nechal si postavit tu a tu pyramidu. No a ejhle - ačkoliv nic nevíte, stejně dostanete třeba trojku místo pětky. Úspěch zaručen, děkuji vám nashledanou.

A stejně je to i s dárky. Představte si kamarádku či kamaráda, pro kterého urputně potřebujete dárek. No a teď za ním jděte a začněte si s ním povídat. Jenže tentokrát se snažte. Ne, že všechno, co vám poví budete napouštět do hlavy a netknuté na druhé straně vypouštět do záchodu. Zkuste se zaměřit na to, co se subjektu líbí. Například:

- ,,Představ si! Začala jsem se dívat na detektivky a děsně mě to baví! ... -"

STOP! Okamžitě uložit! Takovouhle informaci si strčte někam za klobouk na viditelné místo, abyste ji měli na očích, až se půjdete prohrabovat zbožím na trzích. Protože pak třeba spatříte lupu, a spojí se vám, že detektivové používají lupy, a hle, dárek je na světě... (- ,,Ale Rylandio, to je přece otřesný dárek, dávat někomu lup-" TICHO!)

Pokud máte ve svém mozku takový ten kousek kreativity, co se vám pořád nedaří prodat na černém trhu, zkuste použít třeba ten, pokud zrovna nemáte náladu na lupy (a nebo peníze na lupy). Stačí papír, tužka, půlhodinka přemýšlení a můžete pro svého drahého kamaráda vytvořit detektívní případ, který může zkusit vyřešit. Když do toho přidáte nějaké přesmyčky a křížovky, máte zaručeno, že se vám kamarád bude nadosmrti klanět a vzývat vaši velikost. (ale pokud to do té doby nedělal, proč se s ním vlastně bavíte...?)

Prostě zkuste z ničeho udělat něco. Nebo ze starého nové. Třeba když najdete sešitek svých starých kreseb, tak ho vyhoďte naskenujte a vytiskněte do dalšího sešitku, který můžete nazvat Začátek mé kariéry, čímž můžete zároveň propagovat vaši osobu, což má za důsledek to, že vás lidé pravděpodobně zazdí zaživa budou mít rádi.

Tadá, problém vyřešen, nashl-... Aha. Ještě ten druhý problém. Kde a jak sehnat peníze? No... Tak zkuste
  • Vyloupit banku
  • Prodat ledvinu
  • Prodat domácí muffiny za hodně draho
  • Uspořádat falešnou sbírku
  • Žebrat
  • Půjčit si od sklerotika
  • Připojit se k Islámskému státu
  • Převážet uprch-
...dóóbře myslím že už to už stačilo.

Další krok k přípravě na vánoce je psaní dopisů. Můj vypadal asi takhle:

Vážený Ježíšku.
My, veliká Rylandia I. zvaná též Chytrá, jsme po celý rok byli velice moc hodní. Zde přikládám důkazy, kdyby jste si dovolil pochybovati o naší upřímnosti:
- Nikdy jsme nic nepozvraceli
- Nikdy jsme nevysklili okno
- Nikdy jsme nepropadli ve škole.
Na základě těchto důvodů si tedy dovolujeme vznášet právo na tzv. "dárky", jež nám podle zákona náleží. Zde přikládám seznam:
(následuje sáhodlouhý seznam plný smysluplných a užitečných dárků)
Poněvadž jsme skromní, už je to všechno.
AVE JÁ
Podepsáno jeho veličenstvo královna Rylandia I. Chytrá.



No a jako poslední bod, jídlo. Na to už fakt nemám sílu. Neumím, nevím, neznám. A jestli nevěříte, kukajte na moje perníčky...:

Tak tedy konečně, nashledanou.


Irsko, část 1.

27. listopadu 2015 v 17:13 | Rylandia |  Výpisky
Nejprve bych chtěla říct, jako moc jsem ráda za úžasný úspěch mého blogu - TÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁKHLE!
Na to, že tento blog mám teprve necelé 4 měsíce je to fakt bombastický, objevit se na hlavní stránce blogu. :)

No a teď už o mé cestě:

Bylo nebylo, jednoho prachobyčejného dne (tak obyčejného, že normální výuka je oproti tomu megální zábava), asi tak někdy v polovině června, jsem jako vždy spala v hodině a snila o jídle. Paní třídní mluvila cosi o školním výletu na rok 2015/2016 a mně to ani trochu nezajímalo, páč jsem na onen rok měla přestoupit do nové třídy, a navíc mě plně zaměstnávalo obtěžování mých přátel mým vznešeným chrápotem.

,,...A na tento školní výlet s námi pojede ještě i Terka, neboť ta na tom má také svůj podíl."

Cože?! Odložila jsem sen o řízku trochu stranou a našpicovala uši, protože mě zajímalo, jaký podíl jsem na čem měla, když ve škole furt jen spím a žeru.

Nakonec se ukázalo, že se jede do Irska na 9 dní a že pojedou třídy s nejlepším prospěchem našeho gymnázia - tedy třídy 3.T a 5.K. - Největší pošahanci na škole.

Abyste rozuměli, já na tento rok přestoupila z šestiletého gymnázia na čtyřleté, takže tento rok nejsem ve 3.T nýbrž v 1.B. Tato informace je pro pochopení dalšího vyprávění důležitá.

Samotnému výjezdu předcházely takové ty zapeklitě složité opletačky jako balení (balící papír jsme museli kupovat 3x), vyřizováni pasu, jakési ISIC karty (kterouž jsme nakonec ani jednou nepoužili), měna měny a prostě ty věci, které vás unavují už jen tím, že o nich čtete. Já se navíc musela ještě psychicky připravovat na svou starou třídu. Mám tam takový svuj gang stoupenců se stejnými zájmy a s přátelskými projevy, pak je tam skupina lidí, kterým nevadím a kteří nevadí mě (a s kterými ráda pokecám), a nakonec ten... zbytek, jenž neuznává mou vznešenou osobu (ave já), asi proto, že jsem na ně moc krásná a chytrá. (Ne, doopravdy mě nesnáší proto, že když se mi něco nelíbí, tak jim to vznešeně zkritizuju a taky proto, že jsem na ně kecla jejich zálibu v prodeji trávy ve třídě)
(Oproti mé skvělé nové třídě, ve které jsem vařená pečená (ach jídlo mé...) vskutku neodolatelný "luxus", vážně... )

Co se 5.K týče, je to třída mého staršího bratra, a tudíž jsem odtud před odjezdem znala víceméně všecky kluky a o holkách jsem měla minimálně lehké povědomí.

Bylo nebylo, sobota 8:00 ráno: Nemohla jsem dospat a tak jsem byla vzhůru od šesti a po malé snídani se veškerá moje aktivita sestávala z aktivity kroužím-jako-sup kolem batohu stále dokola a z přemýšlení, co jsem si zapoměla, i když jsem věděla, že mám všecko (nakonec mi doma zůstal jen mozek). Při 427. otočce se vytrousil i nevznešený můj bratr a začal dělat prakticky to samé, jen s větším klidem, protože není takový nervák jako já. (Až na to, že já jsem vznešený nervák.)

Při mé 907. a bratrově 43. otočce se vytrousili i rodiče a začalo takovéto peklo typu ,,Dej si tam ještě tohle!" i když váš batoh praská ve švech, ,,Na co to taháš?" a ,,Máš doklady?! Máš jídlo?! Máš..." ...No vsadím se, že si to dovedete představit.

Nervy jsem si pak musela zabalit zvlášť, protože jak se později ukázalo, než bychom dojeli na místo, byla by z nich přesnídávka.

Tak jsme tedy vyjeli. V Kroměříži, kde chodíme do školy, byl sraz u kostela, kam se postupně začaly trousit známé tváře. Z nervózního přešlapování a ignorování tátových keců nás vyrušil podivný křik, kdy jakýsi pán chytil epileptický záchvat a vypadal jako zelektrizovaný. Děsivý. Byla jsem ráda, že mám nervy pevně schované v batůžku v krabičce od čaje.

Po nějaké době, když už jsme byli všichni, dojela úžasná bílá krabice os mlíka, jež se měla stát naším domovem na dalších dva a půl dne. Mně a mé kamarádce a spolubydlící, říkejme jí třeba Eliška, se dostalo místa skoro úplně v zadu, kdy za námi seděl můj brácha, (říkejme mu Damián) a kluk, kterého znám od mala a jež chodí s Damiánem do třídy, nazývejme ho Mirek. Dál na takových těch hodněsedadlech seděla už jen 5.K a přes uličku pár spolužaček. Po srdceryvném loučení s rodiči jsme konečně vyrazili.

Po nějakých těch instrukcích nás čekala drkotavá cesta s první zastávkou v Praze. Nejdříve jsme s Eliškou sežraly polovinu jídla, co jsme ho vezly sebou, načež jsme se pohroužily do poslouchání hudby. Asi tak hodinu a půl před prahou jsme s Damiánem a Mirkem zahrály hru, kdy vám na čelo nalepí papírek se jménem politika, filmové/knižní postavy atd. a vy máte za úkol pomocí ano/ne otázek zjistit, kdo jste. Výčet nejlepších: Sauron, Putin, ořezávátko, měsíc, Barbie, prd, Šmak, metan, Glum, ředitelna, a jméno našeho profesora z fyziky.

V Praze jsme zastavili na jakési benzínce, kde byl taky mekáč, a s Eliškou jsme si tam koupily chickenburger, ale na Elišku byl moc pálivý, tak jej věnovala Mirkovi, který si zapomněl všecko jídlo ve "spodním batohu" - batohu, který měl vidět nejdřív v Irsku. Pak jsme ještě hráli papírkovou hru až do Plzně, kde jsme hodinu čekali, než náš bus natankoval. Až k hranicím německa jsem si ještě užívala internetu na mobilu, abych vznešeně litovala všecky ty chudáky, co zůstali beze mě trčet doma.

V německu se vedení rozhodlo pustit jakýsi muzikál My Fair Lady, na který se stejně nikdo nedíval. Kolem 21:00 jsme zastavovali na benzínce, kde měli záchody chytřejší jak já. Holt německé technologie, hm. Potom se pouštěl 1. díl Pána prstenů, na který jsme se s Damiánem odmítli dívat, poněvadž byl s dabingem a byla to neprodloužená verze. Takové nechutné prznění. Po filmu jsme se odebrali do primitivních hajan, jak to jen malá sedačka dovolovala, s tím, že budem spat. Jenomže 5.K za námi se nechtělo spát ani malinko a řvali tam jak naštvané uklízečky, přičemž se ozývaly mé nervy z batohu.

Na zastávce někdy o půlnoci někde ve středu německa zachytil jeden kvintán můj nelibý pohled a na otázku ,,Co je?" jsem mu vysvětlila, že na jejich pseudonevznešenouzábavu je naštvaný celý autobus a že je to neohleduplné. Kvintán byl naštěstí chápavý člověk, a sotva co jsme se zase dali do pohybu, bylo už dost ticho na jakýsi spánek - ono vyspat se na takové sedačce je jako hrát tetris - člověk se tam furt nemůže správně uvelebit. Asi po 74. kombinaci jsem dokonce usnula a pak jsem se pravidelně budila asi po hodině rytmického nadhazování naší krabice - a na mobil mi postupně chodily smsky jako vítejte v nizozemí, v belgii a ve francii...

Ve 4:00 jsme dojeli na pobřeží Francie do Calais, kde jsme kvůli teroristickému útoku ukazovali pasy. Jako já osobně si myslím, že jako migranti nevypadáme, ale oni asi s Čechama neměli dobré zkušenosti... Nebo se na nás mračili jednoduše proto, že bylo brzo ráno a my neměli vodku na podplacení. Pak jsme hodinu čekali na trajekt - postávali jsme před busem a po očku sledovali skupinu němců jež taky mířila do anglie. Nakonec jsme se s nimi dokince dali do řeči, ale byli divní. Ve Francii foukal silný pobřežní vítr, kterej se mi líbil tak, že jsem si slíbila, že ho musím trochu dovést i domů.

Náš trajekt se jmenoval Pride of Canterbery a povím vám, trajekt je hustý vynález. Sice se to tam hemžilo čechama a němcama, ale pohled na vzdalující se světélka Calais byl k nezaplacení. A to houpání. Zprvu mi to bylo příjemné, ale po pár minutách poflakování se po lodi jsem byla ráda, že jsem předtím nic nejedla. S Damiánem a Mirkem jsme se radši usadili ke stolku, co tam stál přilepenej k podlaze, aby nespadnul a tak nějak jsme se poddali pohupování na vlnkách... Zkrátka jsme usli. A když jsme otevřeli oči, tak ač nám přišlo, že spíme 10 minut, byla to celá hodina a 10 minut. A na obzoru jsme konečně spatřili bílé útesy Anglie ve studeném světle ranního slunce... Zakotvili jsme v Doveru.

http://www.airport-hotel-shop.co.uk/images/locations/dover.jpg

(za celé Irsko jsem vyfotila 3 fotky, takže budu dávat to co najdu na netu či to, co mi pošlou spolužáci)
Takhle nějak to po ránu vypadá

Listopadová směs

8. listopadu 2015 v 18:52 | Rylandia |  Výpisky
Já fotit neumím, a nemám na to ani vybavení, takže tohle berte tak jak to je - jako zkrat.
Fotografové, fotografky a fotografčata - nesežerte mě.


Kterak jsme se všeci potkali

8. listopadu 2015 v 11:27 | Rylandia |  Výpisky
Včera, 7. 11. 2015 se v moravské metropoli před hlavním nádražím sešla parta lidí, co se (někteří) nikdy dřív neviděli, ale přesto se už dávno znali....

Ktož sú dnešní šamponíci

31. října 2015 v 17:57 | Rylandia |  Výpisky
Jsou všude kolem nás. Denně jich potkáme více, než je zdrávo. Útočí na nás výrazným pachem svých parfémů...
Kdo jsou? Šamponíci!


Ó mocní youtubeři

31. října 2015 v 11:22 | Rylandia |  Výpisky
Youtubeři. Fenomén, jež vznikl teprve nedávno a je tak oslavovaný, že by Teutatis mohl závidět.

Óda na podzim

30. října 2015 v 9:54 | Rylandia |  Výpisky
Znáte to. Kamkoli se v tomto pravém podzimním čase na blogu vrtnete, všude je mohutně oslavováno ono barevné roční období. Krom tisíců receptů na štrůdly jsou tu tuny DIY z opadaných listů a podobně. Fotoblogy hrají podzimními barvami a pisálci se nemůžou nabažit melancholického období, plného zatažených dnů... A DOST.

Hladovka

29. října 2015 v 13:57 | Rylandia |  Téma týdne
...A po stopadesátý říkám sbohem jídlu,
po stopadesátý zakazuji čuchat svému nosnímu čidlu,
neboť na dietu jsem se dala,
a tak dnes jsem nesnídala.

Krok za krokem do školy,
hltám dietní bláboly,
protože Aha! i Blesk pravdu mají,
že lepší jsou ti, kdo nepapají.

Pak ve škole v lavici,
musím si svačinu odřící.
Já přece chci štíhlá být,
místo těla kostru mít.
(halloween se blíží, jaký to ideální kostým)

Kol poledne už břicho burácí,
mé nadšení pro dietu se vytrácí.
Vždyť tam v srdci nechci hlady být,
svou váhu chci si ubránit.

Kraviny a koňské hnoje,
holky, každá buďte svoje!
Je čas říct sbohem dietám,
neb to tady rozmetám!

Je lepší se nadlábnout,
a poslední zbytek z talíře seškrábnout,
než hlady trpět celý den,
a hladovým psem být napaden.
(↑ to jako že ten pes viděl kosti a chtěl je sežrat, ok?)

Co tím chtěl básník říci?
Vzhledem k množství pro-ana blogů, trapnočlánků v béčkových magazínech a globálně nejrozšířenější fámě "jsem tlustá" toto vnímejte jako jakýsi můj odboj. (Jako fakt, když do mě kamarádka furt hustí, jak je tlustá, a přitom je skoro průhledná, je to na facku. Ty holky už to pak jen říkají, protože to říkají i ostatní holky a chcou být v tom případě in. Už je to jako nemoc, vážně.)

Tímto ovšem neodsuzuji hubnutí jako takové, když se někdo od rána do večera jenom cpe a nic jiného nedělá, načež se rozhodne zhubnout, tak to podporuji, protože ten člověk prostě jen něco dělá pro sebe, aby vypadal k světu. :)

JÍDLU ZDAR
Poroučim se.



Design no. 3

29. října 2015 v 9:52 | Rylandia |  Novinky
...Aneb jak mi design vydržel 3 dny.
JAKO. FAKT?!

10 důvodů, proč si pořídit kaktus

24. října 2015 v 14:40 | Rylandia |  Téma týdne
Po dlouhých úvahách jsem dospěla k názoru, že potřebuju společníka. Tím myslím něco živého, co by mi dělalo společnost v mém pokoji, a co by tam na mě pokaždé čekalo a těšilo se, až dojdu zase domů.

A tímhle ani náhodou nemyslím zvíře. Mám totiž kocoura, který by sice byl ideální, ale to by to musel být takový ten dekorační typ kočky, kterou kam položíte, tam ji taky najdete, jak chrápe. A to Mikeš Frederik rozhodně není. Mikeš je celý po mě. Mikeš je terorista. Mikeš se zamítá.

S rybičkama to taky vidím bledě. Jako společník by taková malá rybička byla možná ideální, ale já už rybičku měla, a... chudinka neskončila moc dobře. Až po mnoha dnech po její prachbídné strašlivé smrti utonutím jsem si všimla, že plave břichem nahoru (ono to totiž nebylo vůbec poznat, jestli je ta mrcha břichem nahoru nebo dolů!) No a na protože bych neměla na další splachovací pohřeb peníze ani čas, tak se rybička taky zamítá. (Ale rybička k jídlu už ně.)

S kytkama mám málo zkušeností. Kytkologie mi přijde hrozně moc zamotaná - o každou kytku se musí jinak starat, musí se jinak zalívat a každá chce jiný podmínky. JAKO FAKT? JÁ určuju pravidla, ne kytky! Budu si je zalívat kdy chci JÁ! Kytky jsou prostě egoistický, namyšlený a sobecký... ééé... živočichové? No prostě kytky a já jde dohromady, jen když to mám jíst třeba jako salát.

Ovšem... Takový kaktus? Tento nápad na mě přišel jako osvícení, či blesk ze samého nebe! Kaktus je skvělý. Kaktus je ideální. Kaktus je určitě vynálezem samotného Julia Cézara či Zeuse z Olympie či Khan'g d hun hun z Číny!

A proč? Předkládám vám skvělých 10 důvodů, proč je kaktus geniální věc:

1. Kaktus se nemusí zalívat. (Nebo ne tak často.)

2. Kaktus se dá použít jako smrtonosná, vraždící a bolestivá zbraň.

3. Kaktus většinou nezabírá moc místa = je skromný a ne egoistcký jako třeab jiné kytky.

4. Kaktus je trpělivý posluchač. Řekněte mu co chcete, on to nikomu nevyžvaní, nebude vám skákat do řeči a bude ho to všechno děsně zajímat.

5. Kaktus neprodukuje bobky.

6. Kaktus fotosyntetizuje (žejo???)

7. Můžete dát svému Kaktusu jméno!

8. Můžete si Kaktus vycvičit.

9. Kaktusové bodliny se dají využít jako špendlíky.

10. Kaktus je živý!

Vidíte, jak geniální živočich to je, ten kaktus. Řeknu vám, že pokud jste líný extrovert jako třeba já, kterému je jedno, že se mu budou smát za to, že se ke kaktusu chová líp jak ke svým přátelům, je pro vás kaktus ten nejdokonalejší vynález světa. A jako bonus - kaktusy mají vtipné názvy - (např. ten muj - Hamatocactus Hamatacanthus!)


Bajka o zebře a tučňákovi

24. října 2015 v 14:13 | Rylandia |  Výpisky
Jedná se o krátkou práci sepsanou ve třídě během 10 minut, takže nečekejte níc stěžejního.
(Zadáním bylo napsat cokoliv na téma Černá nebo bílá? )

Simple life edice

18. října 2015 v 13:22 | Rylandia |  Malůvky
Obrázky edice Simple Life
Prázdniny 2015

(obrázky nejsou všechny, protože mi odešel tablet, kde jsem je měla všechny uložené)

Design no. 2

18. října 2015 v 13:13 | Rylandia |  Novinky
Dámy a pánové, právě hledíte do zcela nového prostředí!

Vzhledem k tomu, že už je teda oficiálně ten podzim (a já mám podzim ráda), rozhodla jsem se i svůj blog obléct do podzimní bundy. (Protože kabát je moc mainstream.) Trochu jsem poupravila i rubriky a vůbec, teď, když už je škola v plném proudu a stále se něco děje, budu se snažit sem psát častěji, a to nejen na téma týdne.
Doufám, že se tu uchytí nějakých pár úžasných lidí, co by sem chodili pravidelnějc, abych se s nimi mohla spřátelit! :D (protože SB je sice mainstream ale zároveň cool)
Rozhodla jsem se, že dess budu měnit podle ročního období - je to univerzální a hezké. Takže pokud se vám tenhle dess nelíbí, strčte si to za klobouk počkejte si do zimy (A zima se blíží!) a zas to tu bude jiné.
Toť vše.




Kam dál