Irsko, část 1.

27. listopadu 2015 v 17:13 | Rylandia |  Výpisky
Nejprve bych chtěla říct, jako moc jsem ráda za úžasný úspěch mého blogu - TÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁKHLE!
Na to, že tento blog mám teprve necelé 4 měsíce je to fakt bombastický, objevit se na hlavní stránce blogu. :)

No a teď už o mé cestě:

Bylo nebylo, jednoho prachobyčejného dne (tak obyčejného, že normální výuka je oproti tomu megální zábava), asi tak někdy v polovině června, jsem jako vždy spala v hodině a snila o jídle. Paní třídní mluvila cosi o školním výletu na rok 2015/2016 a mně to ani trochu nezajímalo, páč jsem na onen rok měla přestoupit do nové třídy, a navíc mě plně zaměstnávalo obtěžování mých přátel mým vznešeným chrápotem.

,,...A na tento školní výlet s námi pojede ještě i Terka, neboť ta na tom má také svůj podíl."

Cože?! Odložila jsem sen o řízku trochu stranou a našpicovala uši, protože mě zajímalo, jaký podíl jsem na čem měla, když ve škole furt jen spím a žeru.

Nakonec se ukázalo, že se jede do Irska na 9 dní a že pojedou třídy s nejlepším prospěchem našeho gymnázia - tedy třídy 3.T a 5.K. - Největší pošahanci na škole.

Abyste rozuměli, já na tento rok přestoupila z šestiletého gymnázia na čtyřleté, takže tento rok nejsem ve 3.T nýbrž v 1.B. Tato informace je pro pochopení dalšího vyprávění důležitá.

Samotnému výjezdu předcházely takové ty zapeklitě složité opletačky jako balení (balící papír jsme museli kupovat 3x), vyřizováni pasu, jakési ISIC karty (kterouž jsme nakonec ani jednou nepoužili), měna měny a prostě ty věci, které vás unavují už jen tím, že o nich čtete. Já se navíc musela ještě psychicky připravovat na svou starou třídu. Mám tam takový svuj gang stoupenců se stejnými zájmy a s přátelskými projevy, pak je tam skupina lidí, kterým nevadím a kteří nevadí mě (a s kterými ráda pokecám), a nakonec ten... zbytek, jenž neuznává mou vznešenou osobu (ave já), asi proto, že jsem na ně moc krásná a chytrá. (Ne, doopravdy mě nesnáší proto, že když se mi něco nelíbí, tak jim to vznešeně zkritizuju a taky proto, že jsem na ně kecla jejich zálibu v prodeji trávy ve třídě)
(Oproti mé skvělé nové třídě, ve které jsem vařená pečená (ach jídlo mé...) vskutku neodolatelný "luxus", vážně... )

Co se 5.K týče, je to třída mého staršího bratra, a tudíž jsem odtud před odjezdem znala víceméně všecky kluky a o holkách jsem měla minimálně lehké povědomí.

Bylo nebylo, sobota 8:00 ráno: Nemohla jsem dospat a tak jsem byla vzhůru od šesti a po malé snídani se veškerá moje aktivita sestávala z aktivity kroužím-jako-sup kolem batohu stále dokola a z přemýšlení, co jsem si zapoměla, i když jsem věděla, že mám všecko (nakonec mi doma zůstal jen mozek). Při 427. otočce se vytrousil i nevznešený můj bratr a začal dělat prakticky to samé, jen s větším klidem, protože není takový nervák jako já. (Až na to, že já jsem vznešený nervák.)

Při mé 907. a bratrově 43. otočce se vytrousili i rodiče a začalo takovéto peklo typu ,,Dej si tam ještě tohle!" i když váš batoh praská ve švech, ,,Na co to taháš?" a ,,Máš doklady?! Máš jídlo?! Máš..." ...No vsadím se, že si to dovedete představit.

Nervy jsem si pak musela zabalit zvlášť, protože jak se později ukázalo, než bychom dojeli na místo, byla by z nich přesnídávka.

Tak jsme tedy vyjeli. V Kroměříži, kde chodíme do školy, byl sraz u kostela, kam se postupně začaly trousit známé tváře. Z nervózního přešlapování a ignorování tátových keců nás vyrušil podivný křik, kdy jakýsi pán chytil epileptický záchvat a vypadal jako zelektrizovaný. Děsivý. Byla jsem ráda, že mám nervy pevně schované v batůžku v krabičce od čaje.

Po nějaké době, když už jsme byli všichni, dojela úžasná bílá krabice os mlíka, jež se měla stát naším domovem na dalších dva a půl dne. Mně a mé kamarádce a spolubydlící, říkejme jí třeba Eliška, se dostalo místa skoro úplně v zadu, kdy za námi seděl můj brácha, (říkejme mu Damián) a kluk, kterého znám od mala a jež chodí s Damiánem do třídy, nazývejme ho Mirek. Dál na takových těch hodněsedadlech seděla už jen 5.K a přes uličku pár spolužaček. Po srdceryvném loučení s rodiči jsme konečně vyrazili.

Po nějakých těch instrukcích nás čekala drkotavá cesta s první zastávkou v Praze. Nejdříve jsme s Eliškou sežraly polovinu jídla, co jsme ho vezly sebou, načež jsme se pohroužily do poslouchání hudby. Asi tak hodinu a půl před prahou jsme s Damiánem a Mirkem zahrály hru, kdy vám na čelo nalepí papírek se jménem politika, filmové/knižní postavy atd. a vy máte za úkol pomocí ano/ne otázek zjistit, kdo jste. Výčet nejlepších: Sauron, Putin, ořezávátko, měsíc, Barbie, prd, Šmak, metan, Glum, ředitelna, a jméno našeho profesora z fyziky.

V Praze jsme zastavili na jakési benzínce, kde byl taky mekáč, a s Eliškou jsme si tam koupily chickenburger, ale na Elišku byl moc pálivý, tak jej věnovala Mirkovi, který si zapomněl všecko jídlo ve "spodním batohu" - batohu, který měl vidět nejdřív v Irsku. Pak jsme ještě hráli papírkovou hru až do Plzně, kde jsme hodinu čekali, než náš bus natankoval. Až k hranicím německa jsem si ještě užívala internetu na mobilu, abych vznešeně litovala všecky ty chudáky, co zůstali beze mě trčet doma.

V německu se vedení rozhodlo pustit jakýsi muzikál My Fair Lady, na který se stejně nikdo nedíval. Kolem 21:00 jsme zastavovali na benzínce, kde měli záchody chytřejší jak já. Holt německé technologie, hm. Potom se pouštěl 1. díl Pána prstenů, na který jsme se s Damiánem odmítli dívat, poněvadž byl s dabingem a byla to neprodloužená verze. Takové nechutné prznění. Po filmu jsme se odebrali do primitivních hajan, jak to jen malá sedačka dovolovala, s tím, že budem spat. Jenomže 5.K za námi se nechtělo spát ani malinko a řvali tam jak naštvané uklízečky, přičemž se ozývaly mé nervy z batohu.

Na zastávce někdy o půlnoci někde ve středu německa zachytil jeden kvintán můj nelibý pohled a na otázku ,,Co je?" jsem mu vysvětlila, že na jejich pseudonevznešenouzábavu je naštvaný celý autobus a že je to neohleduplné. Kvintán byl naštěstí chápavý člověk, a sotva co jsme se zase dali do pohybu, bylo už dost ticho na jakýsi spánek - ono vyspat se na takové sedačce je jako hrát tetris - člověk se tam furt nemůže správně uvelebit. Asi po 74. kombinaci jsem dokonce usnula a pak jsem se pravidelně budila asi po hodině rytmického nadhazování naší krabice - a na mobil mi postupně chodily smsky jako vítejte v nizozemí, v belgii a ve francii...

Ve 4:00 jsme dojeli na pobřeží Francie do Calais, kde jsme kvůli teroristickému útoku ukazovali pasy. Jako já osobně si myslím, že jako migranti nevypadáme, ale oni asi s Čechama neměli dobré zkušenosti... Nebo se na nás mračili jednoduše proto, že bylo brzo ráno a my neměli vodku na podplacení. Pak jsme hodinu čekali na trajekt - postávali jsme před busem a po očku sledovali skupinu němců jež taky mířila do anglie. Nakonec jsme se s nimi dokince dali do řeči, ale byli divní. Ve Francii foukal silný pobřežní vítr, kterej se mi líbil tak, že jsem si slíbila, že ho musím trochu dovést i domů.

Náš trajekt se jmenoval Pride of Canterbery a povím vám, trajekt je hustý vynález. Sice se to tam hemžilo čechama a němcama, ale pohled na vzdalující se světélka Calais byl k nezaplacení. A to houpání. Zprvu mi to bylo příjemné, ale po pár minutách poflakování se po lodi jsem byla ráda, že jsem předtím nic nejedla. S Damiánem a Mirkem jsme se radši usadili ke stolku, co tam stál přilepenej k podlaze, aby nespadnul a tak nějak jsme se poddali pohupování na vlnkách... Zkrátka jsme usli. A když jsme otevřeli oči, tak ač nám přišlo, že spíme 10 minut, byla to celá hodina a 10 minut. A na obzoru jsme konečně spatřili bílé útesy Anglie ve studeném světle ranního slunce... Zakotvili jsme v Doveru.

http://www.airport-hotel-shop.co.uk/images/locations/dover.jpg

(za celé Irsko jsem vyfotila 3 fotky, takže budu dávat to co najdu na netu či to, co mi pošlou spolužáci)
Takhle nějak to po ránu vypadá
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 28. listopadu 2015 v 8:38 | Reagovat

První postřeh : S jakým článkem jsi byla na hlavní stránce?
Druhý postřeh : Vám pouštěli MyFair Lady? Bože, to je jeden z nejlepších filmů co znám... A PP? Sakra, co jste měli za zájezd? Já chci takyyyyyy!

2 Rylandia Rylandia | 28. listopadu 2015 v 11:23 | Reagovat

[1]: 10 důvodů, proč si pořídit kaktus :3

No mě to ani trochu nebavilo :-D A jinak ten PP fakt stál za nic, ještě na tý miniaturní obrazovce... :D Postupně nám pouštěli všechny díly :)

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 30. listopadu 2015 v 13:55 | Reagovat

Jů, gratulace k objevení na hlavní stránce. O tomto úspěchu si asi já můžu nechat jen zdát.
hezky vtipně pojatý článek, to se mi líbí! Ale doufám, že bude víc fotek - i když já bych měla mlčet. Sama je nedávám. :-D
A přidávám se k Irith - Vám pouštěli všechny PP???? Jako nám pouštěli nějaký Drž hubu a podobný kraviny. Jediný dobrý byl Sherlock.
Já chci PP! Já chci PP! Já chci PP! :-D

4 Aredhel Aredhel | Web | 29. prosince 2015 v 16:56 | Reagovat

Vážně se jeden z tvých bratrů jmenuje Damián? :-) (Ne, že by mě to udivilo...)
Vidím, že hra s papírky na čele není oblíbená jen u nás v rodině.
Ach, ty otočky! :-D
A budou někdy i další části vyprávění??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama