Březen 2016

Kterak jsem se vsadila

11. března 2016 v 18:50 | Rylandia |  Téma týdne
Existují sázky dobré a špatné. Dobrá sázka je zpravidla taková, kde máte jisté, že vyhrajete. Například když se vsadíte s beznohým kamarádem, že vyskočíte výš jak on.

Existují sázkaři dobří a špatní. Ti dobří si sází jen na smysluplné věci, například na to, že nenaučí slimáka jezdit na kole a u toho zpívat státní hymnu. Ti špatní jsou takoví lidé, kterým když řeknete "o dvacet že neoblízneš chodník", tak chodník oblíznou a to aj když ví, že z toho pak chytí třeba tuberkulózu. Tito špatní sázkaři se ještě dělí na chytré, kteří na takové hovadiny přistupují pouze z čistého pudu pobavit ostatní a konečně na hloupé sázkaře, kteří takové věci dělají, protože jejich mentální vyspělost jim pravděpodobně říká, že olíznout chodník je moc moc chytrá věc. Já patřím mezi sázkaře špatné, ale chytré. (ehm, přirozeně) Sázky zpravidla nevyhrávám, ale aspoň si je pořádně užiju. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.

Začalo to čtyřnásobnou oslavou narozenin, kde se slezla celá legie lidí. A na každé oslavě je samozřejmě povětšinou dostatek tekutin. Teď už si říkáte, že je vám to jasné. Opila jsem se s někým a pak jsme se společně vsadili o nějakou nezajímavou a prachbídnou věc. Ale to se mýlíte. Jednak nepiju a jednak při uzavření sázky jsme já i Adam byli kompletně při smyslech.

Mám takový zvyk, že na internátě ve společné jídelně sem tam někomu vypiju jeho čaj přímo před nosem. Tyto oběti pak nasadí dokonale zmatený pohled, což vede samozřejmě k mému, ač zlomyslnému, tak královskému pobavení. No a to ráno po oslavě jsme si tak seděli s již výše zmíněným Adamem u stolu a dojídali a dopíjeli zbytky z noční slávy, když jsem chňapla prackou po jeho kofole, a než stihl doříct čtvrtou nadávku, měla jsem celý obsah v sobě. No a poněvadž je Adam správně bláznivý hoch, přistoupil na můj návrh vsadit se, že kdo za týden vypije více lidem na intru jejich pití. Slovo dalo slovo a rozešli jsme se z místa oslavy nadšení z našeho nového vynálezu. Já si doma pěkně pilovala techniku, neboť u tohoto sportu je důležitá nejen výdrž a chuť k pití, ale také umění zasmát se postiženému člověku až POTOM, co mu jeho nápoj zabavíte navždy.

Adam chodí na stejnou školu jako já a taky bydlí na stejném intru. Na internátě zná každý každého, a tak jsme už v pondělí ráno po celou hodinu, kdy se chodí na snídani číhali u stolů, a kdykoliv se oběvil někdo, koho jsme znali, přiklusali jsme k němu, vypili mu čaj a požádali jej o podpis (aby se nepodvádělo) Adam byl v této věci nutně podotknout zdatnější, protože když jsme oba přiběhli k jednomu člověku zároveň, většinou mu díky fyzické převaze pití vypil on a ne já. Tudíž dostal bod on. Dokonce se mu podařilo vypít mně MŮJ čaj, což platilo za tři body.

Jídelnu po ránu jsem tedy opouštěla se žbluňkajícím pocitem v břiše, značně nasupená. Moje skóre činilo 14 a Adamovo 20 vypitých čajů.

Škola byla utrpením, neboť jsem každou chvíli odskakovala na záchod, a to dokonce i ve fyzice, kde se v hodině nikdo neodváží WC ani okrajově zmínit. K obědu jsem vypila pití několika spolužákům, ale bylo to žalostně málo, páč nikdo neměl žízeň. Dorovnala jsem na ale 20, mezitím co... Adamovo skóre už dosahovalo astronomických rozměrů.

Oběd jsem ani nesnědla, protože jsem měla břicho plné vody. Vylíhly se mi v něm rybičky a celé odpoledne jsem poslouchala, jak si z mého žaludku vytvořily aquapark. Naštvaně sem seděla na pokoji, teď už rudá vzteky, jednak proto, že Adam stále trůnil na prvním místě a taky proto, že mu z tolika tekutin nebylo blivno ani trošku.

Na večeři vše vrcholilo. Běhali jsme od člověka k člověku, a kdosi mi dokonce vražedným čajem polil můj papír s podpisama. Postupně jsem cítila, že mám dost, ale to bych to nebyla já, abych se vzdala, zatímco Adam si tam bumbá čajíček jedna radost. Mlela jsem doopravdicky z posledního, a když jsem vyprázdnila hrnek Vaška z céčka, nastavila jsem kurz nejbližší záchod.

Tam jsem vyzvracela vodu a najednou mi bylo ukrutně špatně. Vrátila jsem se do jídelny s tím, že to vzdávám. Adam se mi děsně smál, a kdyby mi bylo trochu líp, tak ho strčim do toho rybníka, co sem měla místo žaludku. Na pokoji jsem poklelka před kýblem a každou chvíli ze mě teklo jako z kohoutku. Cítila jsem, jak se blíží konec mého života, a pomalu jsem si připravovala závěť. Pořád jsem opakovala spolubydlícím, že je mám moc ráda, a ať si to Adam neviní až umřu, a že chci modrobíle pruhovanou rakev a na náhrobek ,,Já vám to říkala!" a tak všelijak podobně.

Minuty míjely a nic se nedělo, žádnej tunel ani světlo na jeho konci. Přišla paní vychovatelka a po podrobné analýze mě ujistila, že to přežiju. Lidi, jak já skákala radostí! Moc dobrý nápad to nebyl, protože skákání vedlo k evoluci ryb v mém břiše v zelené žabičky. Tak mi tedy bylo zase zle, ale já byla moc šťastná, že to přežiju. Slíbila jsem, že udělám cokoliv, jen když se dožiju zítřka. A tak mi spolubydlící navrhly, jestli si nechci vzít na starost celý čtvrteční úklid. A já husa to přirozeně přijmula.

Se sázkou jsme tedy skončili už v pondělí. Adam vyhrál. Tomu mizerovi ale nebylo ani malinko špatně, a to vypil celkem kolem 15 litrů vody za celý den. Já vypila 6 litrů a málem jsem z toho umřela. A vodou se dá fakticky otrávit.

Tahle naše sázka se stala hitem týdne, a na intru o tom věděl úplně každý. Cítila jsem se skoro jako celebrita.

Jaké z toho plyne ponaučení? Sázky jsou zábavné, ale dá se na ně umřít. To se nevyplatí. Díky sázkám taky ale můžete získat podobně šílené kamarády, jako jste vy sami - a to se vyplatí! Adamovi patří moje uznání a slib, že si dáme někdy odvetu (ovšem s jinou výzvou).

A o co jsme se vůbec vsadili? O nic...

Dveře dokořán

5. března 2016 v 11:24 | Rylandia |  Téma týdne
Můj pokoj je veřejný místo. V žebříčku návštěvnosti pokojů v našem bytě je trvale ve vedení. Často se v něm konají výstavy, poutě a další jiný akce. V podstatě v něm pořád někdo je.