Květen 2016

Jak přežít

7. května 2016 v 18:00 | Rylandia |  Téma týdne
Ve slunečných dnech, jako je třeba dneska, slunko vrhá skrz okna na můj koberec svítivý obdélník. Když si toho všimnu, nadšeně spadnu z postele a doplazím se až na toto zářivé místo. Následně poskládám svoje tělo do té nejnepřirozenější a nejnepohodlnější polohy, takže vypadám jako ropucha po pádu z jedenáctého patra. Hlavní ale je, že se vtěsnám do světelného obdélníku. Jsem v tom takový profík, že mi do stínu nepřečuhuje ani centimetr mojí osoby, a to je, myslím, úctyhodné, vezmeme-li v potaz, že jsem hrozně vysoká a značně neskladná osoba. Další minuty ležím na koberci a blaženě chytám všechny sluneční paprsky. Hraju si na solární panel a zároveň tak trochu fotosyntetizuju. Neuvěřitelný, jak si v takových chvílích připadám produktivní! Měla by se za to udílet nějaká krutopřísná cena.

Na chemii máme hrozně fajn paní profesorku. Velice mi připomíná velrybu. A velryby jsou fajn. Teda jsem ještě nepotkala člověka, kterej by neměl rád velryby. Ona se pohybuje těžkopádně, ale přece tak nějak ladně - jako velryba. Já jsem sice žádnou velrybu nikdy neviděla - ale myslím, že takhle se velryby pohybujou. Když si sedne za katedru, tak se najednou změní v sovu. Sovy dokážou hustě civět. A ony třeba civí bez hnutí někam na východ nebo na západ několik minut v kuse. Neše paní profesorka to umí taky. Moc se v chemii neučíme. Od toho máme starší spolužáky, kteří látku umí od ještě starších spolužáků. I když vlastně někteří jedinci v mé třídě mají bazva superschopnost, že si dokážou psát a dokonce pochopit výklad této paní profesorky, ale to jsou myslím nějací mutanti od nějakýho genetikou posedlýho strejdy. ...Jak dojde na písemku z chemie, tak to všichni v klidu napíšou z učebnic a z mobilu, poněvadž učitelka sovuje a takový podvádění nevidí. Hodina končí tak, že jsou všichni šťastní.

Tiskárny jsou živý bytosti. Vím to. No aspoň ta naše živá je. Jmenuje se Minolta a je stará jako trilobiti a loděnky a tak většinu času prospí. Když ji potřebuju, musím ji vzbudit tím, že do ní šťouchnu, až to v ní lupne a to ona se hned naštvaně rozvrčí a rozchrchlá. Dělá jí problém papat papíry (chudák by potřebovala protézu) a plete si, co na ně má vlastně vytisknout. Vím na sto dva procent, že má alzhajmra a sklerózu. A to jsou ošklivý a nebezpečný choroby. Když jí například přeskočí ozubený kolečko, začně tisknout jako pominutá, a to i když jí dojdou papíry. To pak snad tiskne sebe. Tento problém se většinou řeší násilím, protože - nevím proč - ještě nevynalezli léky pro senilní tiskárny. A nejsou ani doktoři pro tiskárny. Asi napíšu otevřený dopis panu prezidentovi. Bude otevřený, protože nevím, kde je na dopisech klika a tak je nemám jak zavřít.

Když jsem byla mladší, měla jsem ve skříni výtah. Opravdu. Nebyl to obyčejný výtah. Měl křivá tlačítka z nálepek popsaná vlnkama, protože mladší lidi ještě neumí psát. I přes to jsem ale věděla, kam mě která nálepka (tlačítko) vyveze. Mívala jsem tlačítko "K babičce", "Do sklepa", "Do Narnie", "Ven" a ještě jedno variabilní tlačítko, které mě zavezlo vždycky tam, kam jsem zrovna potřebovala vzhledem ke hře, kterou jsem zrovna hrála. Problémem byli spolujezdci. Kabáty a šaty a košile totiž jakoby MUSELY furt někam cestovat. Štvalo mě to, poněvadž zabíraly moc místa a utiskovaly mě. Nevím proč, ale dnes nerada jezdím výtahem. Když nemusím, jdu po schodech. Nemám ráda ten pocit v břiše, když výtah zabere a jede nahoru. Nemám ráda ten stísněný prostor. MŮJ výtah býval tisíckrát lepší. I s těma košilema.

Úplně slyším, jak se vztekáte, že tohle není žádnej návod na to, jak přežít. Chci jen říct, že je úplně v pohodě se vztekat, smát, mít skvělou náladu, být smutný, bát se, nudit se, nebo být naštvaný, zmatený, zamilovaný, unavený i v úplně neutrální náladě. Protože některý věci jsou nepochopitelný. A nemusíme se je snažit pochopit.

Tůdle mamlasové.
AVE JÁ.
https://hackpad-attachments.s3.amazonaws.com/hackpad.com_mfHqTliPqMk_p.17594_1430043971624_giphy%20(45).gif